Praxe Nepřidávání Rozlišování k Jedné Myšlence

Stejné osvícení a Podivuhodné osvícení jsou jména a stupně ustanovené k popisu hloubky bódhisattvovy praxe. Z pohledu Seonu však v původní mysli — samotné buddhovské přirozenosti — není vyšší ani nižší, první ani poslední. Slova, která rozdělují stupně praxe, jsou obratným prostředkem k vysvětlení probuzení, nikoli skutečnými schody na vašem původním místě.

Učení, na kterém dnešnímu textu nejvíce záleží, je ‚nepadnout do druhé myšlenky‘. To neznamená stav, kdy nemáte žádnou myšlenku. Znamená to, že přesně tam, kde vidíte, slyšíte, cítíte a víte, k tomu okamžitě nepřidáváte rozlišování a nedržíte se ho.

Když vidíte květinu, nejprve prostě vidíte květinu. Když ale mysl okamžitě pokračuje slovy ‚líbí se mi, nelíbí se mi, je moje, chci ji‘, rodí se druhá myšlenka. I ve chvíli, kdy slyšíte něčí slova, pokud k prostému faktu, který jste slyšeli, stále přidáváte výklad — ‚ignorovali mě, jak se opovažují‘ — rozlišování plodí další rozlišování.

Nepadnout do druhé myšlenky tedy neznamená odstranit myšlení. Znamená to nepřidávat na myšlenku ještě jednu myšlenku a nelpět na ní. ‚Mysl bez mysli‘, o níž se v Seonu mluví, není jako dřevo nebo kámen, které nic neví; je to mysl, jež zná vše jasně, a přesto v té myšlence nesetrvává. To souvisí s učením o vzbuzení mysli, aniž byste kdekoli setrvávali — vzbudit mysl, aniž byste ji kdekoli usadili.

I myšlenka, která měří: ‚Jsem nyní ve Stejném osvícení, nebo v Podivuhodném osvícení?‘ nebo ‚Jak hluboko sahá moje probuzení?‘, se sama může stát druhou myšlenkou, jež rozděluje Vás a probuzení na dva. Když nesetrváváte ve jménech a stupních, nepřidáváte k jedné myšlence rozlišování a zůstáváte prostě jasní ve vidění a slyšení, přesně tam už není rozdělení na dva.